Žena, která nebyla blázen

MUDr. Jan Hnízdil píše o svých pacientech, kteří v obludném soukolí českého zdravotnictví málem přišli o zdraví.

Když Marie Krátká vstoupila do ordinace, bylo jasné, že je na konci svých sil. Marná byla její snaha zakrýt kruhy pod očima vrstvou líčidla, ve vyhaslém pohledu se odráželo zoufalství a beznaděj. Nesměle se posadila a tichým, přeskakujícím hlasem začala vyprávět. Ještě loni byla naprosto zdravá a spokojená. S manželem vychovávali tříletou Aničku a devítiletou Evu a těšili se z právě narozeného Jirky. Když byly chlapci tři měsíce, přišel náhlý zlom. Paní Krátkou překvapilo mravenčení a křeče po celém těle, nevolnost a bolest hlavy. S vyděšeným manželem raději zavolali záchranku. Přestože podobné problémy při kojení dcer nikdy neměla, odvezla ji sanita s podezřením na laktační psychózu do psychiatrické léčebny. Vyšetření psychózu nepotvrdilo. Pro jistotu ale dostala silné uklidňující léky. Příčinu obtíží nevysvětlilo ani vyšetření neurologem, EEG, magnetická rezonance a lumbální punkce, ani týdenní pozorování na interně. Její úzkost, neklid a napětí se stále stupňovaly, a proto byla přeložena na pražskou psychiatrickou kliniku.

Místo toho, aby kojila malého Jirku, zavřeli ji na dva měsíce do psychiatrické léčebny. Jediné, co lékaři zjistili, bylo, že nemá žádnou infekci ani roztroušenou sklerózu. Paní Krátká se cítila se hůř a hůř. Mravenčení ustalo, zmáhala ji ale stále větší únava a stesk po rodině. Nemohla už ani plakat, neměla slzy (oční lékař ji uklidnil, že jde o vedlejší účinek antidepresiv). V nedobrém stavu byla předána do péče obvodního psychiatra. Z útržků hovoru lékařů vyrozuměla, že je prý hysterka a hypochondr. Náhlá změna léků obvodním lékařem jí způsobila těžké zažívací potíže, následovala další hospitalizace na psychiatrii. Celé dny spala. Nakonec se dala trochu dohromady a po měsíci přesvědčila lékaře, aby ji pustili domů.

Ročního Jirku s Evičkou svěřila rodičům, s vypětím posledních sil se snaží postarat o tříletou Aničku. Nikdo nevěděl, co jí vlastně je. Sama už pochybovala o svém duševním zdraví. Brala Citalec, Neurol, Zyprexu, Lexaurin, Zoloft, Atarax, Dogmatil, Seroquel. Je živoucí encyklopedií jejich nežádoucích účinků.

Od pacientek v léčebně se doslechla o psychosomatice a řekla si, že to zkusí. Už nemá co ztratit, a tak si do mé ordinace přišla popovídat. Po dvou hodinách rozhovoru pocítila poprvé po měsících beznaděje světlo na konci tunelu. Máme všechny důvody předpokládat, že její stav se brzy zásadně zlepší.

Žena, která nebyla blázen

Nejsem schopen zázraků a nemám nic, čemu se říká „léčitelské schopnosti“. Jen se snažím praktikovat komplexní psychosomatickou medicínu. Když se jeden pacient ptal Jiřího Šavlíka, průkopníka české psychosomatiky, co že to dělá za zvláštní obor, odpověděl: „Zatímco ostatní lékaři léčí choroby, já léčím lidi.“

V přístrojovém vybavení se naše zdravotnictví může směle srovnávat s vyspělým světem. Každá slušná nemocnice má magnetickou rezonanci či alespoň „cétéčko“, výměny kloubů a transplantace se dělají jako na běžícím pásu. Z hlediska techniky kráčí moderní medicína od vítězství k vítězství. Jenže přibývá těch, kteří se dokonale vybavené medicíně jaksi nepovedli. Statistiky ukazují, že téměř 40 % pacientů trpí takzvanými „funkčními“ či „psychosomatickými“ obtížemi. Výsledky jejich vyšetření jsou negativní, z pohledu biologické medicíny jim tedy nic není, oni ale přesto trpí. Zoufale bloudí po nemocnicích, jsou posíláni od jednoho vyšetření k druhému, ale odhalit příčinu jejich obtíží se nedaří. Léky ordinované doktory, kteří mají pocit, že něco předepsat musejí, jim nepomáhají, spíš vyvolávají různé potíže, jež je nutí vyhledat další lékaře a užívat jiné léky.

Jako mladý lékař jsem s narůstající zděšením sledoval, jak se v tom obludném soukolí z celkem zdravých lidí zbytečně stávají pacienti. Když jsem se před deseti lety začal zajímat o komplexní medicínu, pochopil jsem, že nemoc je třeba vidět v souvislostech, ne jen v biologických dějích. Člověk není pouhá sestava buněk a orgánů, pospojovaná sítí cév a nervů. Ne vše lze v lidském životě objektivizovat, statisticky vyhodnotit a převést do jazyka exaktní biologické medicíny. Poté, co jsem s komplexní medicínou začal, problém nevysvětlitelných chorob zmizel. Ukázalo se, že naprostá většina potíží je vysvětlitelná, pokud je lékař dokáže zasadit do souvislostí pacientova života. To nám na lékařské fakultě zatajili. Po jejím absolutoriu a dvou atestacích jsem se octnul ve své ordinaci nabitý znalostmi i o nejvzácnějších chorobách, ale zcela nevzdělán v tom, jak si získat důvěru pacienta, jak a o čem s ním hovořit. Bez toho se ale kvalitní medicína dělat nedá. Zvědavost je druhá přirozenost dobrého lékaře.

U Marie Krátké jsem z lékařské dokumentace ani z jejího pečlivého vyšetření nebyl moc moudrý. Selhal i jindy spolehlivý a praxí vytrénovaný „čuch“, vysvětlení jsem nenalezl ani v jejím životě.

Něco mi ale říkalo, že netrpí žádnou tělesnou ani duševní chorobou. Prostě záhada.

Zásadou komplexní medicíny je, že každý příznak má smysl a význam. Pokud se jej nedaří nalézt, nejde o selhání komplexní medicíny, nýbrž lékaře. Někde jsem prostě udělal chybu. Ale kde? Dlouho jsme procházeli její život a zvlášť pečlivě pak období počátku jejích obtíží, tedy dobu krátce po porodu. Den po dni jsme probírali pobyt u rodičů, fyzickou námahu, jídelníček, pátrali po sebemenší změně jejích zvyklostí. Pod neustálým tlakem otázek si nakonec přece jen vzpomněla. Těsně po porodu se jí na předloktí objevila vyrážka. Protože kojila a nechtěla brát léky, využila přírodního prostředku, který měl pomoct k očistě organismu. Po pár dnech se objevil záchvat svědění a mravenčení po celém těle. Produkt přesto ještě několik dní užívala. Až o řadu měsíců později se v psychiatrické léčebně z novin dozvěděla, že byl jeho prodejce vyslýchán policií. Zázračný „lék“ totiž nebyl schválen a ohrožoval pacienty silnými alergickými reakcemi. Je to sice skoro k nevíře, ale v záplavě vyšetření na tento podstatný detail zapomněla. A co hůř, nezajímal se o to ani žádný z lékařů. Příběh spěje rychle ke konci. Jde o typický fenomén „sněhové koule“. Ono tajemné mravenčení nebylo ničím jiným než alergickou reakcí na závadný potravinový doplněk. Na vcelku banální problém se však nabalily traumatizující zážitky v psychiatrických léčebnách, odtržení od rodiny i záplava nežádoucích účinků zbytečně podávaných léků.

Marii Krátké se po návštěvě v mé ordinaci obrovsky ulevilo. Není tedy blázen. Proces uzdravování ale teprve začíná.

Ještě dlouho bude potřebovat podporu psychologa, aby jí pomohl zbavit se děsivých vzpomínek. To nejhorší má však za sebou. Teď už si poradí. O její vnitřní síle svědčí nejlépe to, že se navzdory několikaměsíční péči v různých zdravotnických ústavech nezbláznila.

Rentgen místo očí

„Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo, k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví vůbec nic.“ Voltairova slova vystihují paradox biologické medicíny, jež vychovává špičkové specialisty, pro něž je porozumění nemoci důležitější než porozumění pacientovi. Za obrovských nákladů tak medicína stále méně přispívá ke zlepšení zdraví. Loni překročily náklady na léky v ČR 55 miliard korun. Počet občanů obávajících se o svoje zdraví se přitom stále zvyšuje, v roce 2005 obavy vyjádřilo 42 % lidí. Něco tu zkrátka nehraje. Problém není jen v tom, jak se ve zdravotnictví plýtvá. Problém je v samotném základu biologické medicíny, v úzkém zaměření na chorobu, v ignorování celostního, komplexního přístupu k člověku ve zdraví i nemoci.

Dobrý lékař musí mít nejen znalosti lidského těla, ale také intuici (dříve se říkalo „čuch“). Jenže moderní technika v lékaři vyvolává dojem, že je díky ní vševědoucí a jeho intuice zakrněla. Všemožné přístroje vlastně „amputují“ jeho přirozené schopnosti, aniž by je dokázaly nahradit. Komplexní medicína tedy není nic nového, jde jen o návrat k něčemu, co se kvůli překotnému rozvoji medicínské techniky v průběhu dvacátého století zapomnělo.

Základem komplexní medicíny je psychosomatika, učení o nedělitelném spojení tělesných a duševních dějů. O její rozvoj se zasloužil především Sigmund Freud. Na základech jeho psychoanalýzy pak Franz Alexandr a Flanders Dunbarová v USA vytvořili první koncept psychosomatické medicíny a vyjmenovali sedm chorob, které mají příčinu v psychických poruchách (astma, colitis ulcerosa, peptický vřed, hypertyreóza, revmatická artritida, neurodermitida). Od té doby se běžně používá označení „psychosomatické poruchy“.

„Do ordinací lékařů denně přichází nejméně 30 - 40 % pacientů s obtížemi a nemocemi, u kterých je velký podíl psychických faktorů,“ upozorňuje doktor Jan Poněšický z německé Rehabilitationsklinik für Orthopedie und Psychosomatik v německém Berggiesshübelu.

Potřebu změnit přístup k pacientovi ukazuje i řada výzkumů. Prestižní časopis British Medical Journal před časem upozornil na problém biologické medicíny v podobě rychle narůstajícího počtu „nevysvětlitelných chorob“. Lékaři prostudovali dokumentaci 60 tisíc pacientů, z nich vybrali 400 jedinců, kteří chodili nejčastěji k lékaři, a ty pak sledovali po dobu tří let. Zjistili, že tito lidé absolvovali v průměru osmnáct návštěv u specialistů. Přitom u 25 % pacientů se nepodařila ani zčásti medicínsky vysvětlit příčina jejich obtíží. Objektivně byli zdraví, jenže oni se tak rozhodně necítili.

(Jméno pacientky bylo autorem změněno)