Karmická medicína 03 – Nekonečná Duše

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Aneb Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam kráčíme? aneb Jak pracovat se svým mozkem.

V minulých dílech karmické medicíny jsme si řekli, že Vesmír jakožto Všeobsahující Celek se chová jako neobyčejně inteligentní systém. Coby Inteligentní a živý a stále se obnovující systém si snadno ve starších teologiích vysloužil personifikaci = označení Pán Bůh, Otec Nebeský , Alláh, Brahma, Manitou atd – nebo-li nejvyšší božská osoba. Ano, tento Systém se skutečně chová, jako by to byl náš Otec.

Nelze přece popřít, že Vesmír = Život = Všeobjímající Celek

• stvořil uvnitř sebe sama jako svoji součást
• udržuje podmínky k naší existenci
• nutí nás k dalšímu vývoji – k práci na sobě. Je totiž nanejvýš užitečné vnímat Život jako školu: ŽIVOT JE ŠKOLA A UČÍ NÁS, JAK ŽÍT

Jaké vlastnosti má tento Všeobjímající celek? Mnohdy jsou to právě ty vlastnosti, které jsou v teologiích přisuzovány Bohu:

Všeobsahující Celek například uvnitř sama sebe obsahuje i veškeré informace o sobě samotném i o každé své jednotlivosti. – Nebylo nic snadnějšího, než jej označit za Vševědoucího.

Všimněte si ten rozdíl v přijatelnosti stanoviska: Když Vám kněz řekne „Bůh je vševědoucí“, tak se člověk jaksi brání uvěřit tomu, že někdo – byť je označován za božskou osobu, ví všechno na všechny lidi. Jak by to mohl obsáhnout?
Ale myšlenka, že Všeobsahující celek uvnitř sebe také obsahuje všechny informace o sobě samotném i o každé své jednotlivosti -to už je pro racionální mozek daleko přijatelnější.

Pojďme dál:
Vesmír = Všeobsahující Celek – jak jsme si již řekli – obsahuje mimo jiné i vývojově mnohem starší planety. Na těchto planetách žijí bytosti, jejichž Nesmrtelná Duše má také již ukončený vývoj – stejně jako jejich mateřské planety. Vesmír jako celek obsahuje tzv. lokální vesmíry a ty obsahují bezpočet planetárních systémů s bezpočtem planet, na nichž je bezpočet těchto dokonalých bytostí.

Tato gigantická sestava dokonale vyvinutých bytostí vytváří ve Vesmíru dokonalé UNIVERSÁLNÍ INFORMAČNÍ POLE (UIP), v němž jsou k dispozici všechny potřebné informace. I my pozemšťané činností mozku spoluvytváříme toto UIP – a například ve své podvědomé paměti máme uloženy informace o všech svým činech – a v rámci jednotného informačního pole pak je Vesmír informován o všech našich skutcích.

Z toho vyplývá, že VESMÍR O NÁS VŠECHNO VÍ!!! Takže varování, že „Bůh vše vidí“, má svoji vnitřní logiku.

Není podstatné, zda zloděj či vrah nebyl přistižen při činu – protože tato Individuální Duše to na sebe ví – a tím pádem přes UIP i Vesmír jako Celek to o něm ví. Důtklivě upozorňuji, že tím se ani mezi řádky nesnažím upozornit na to, že policie a soudy jsou zbytečné – to opravdu nikoliv – ale snažím se jen uklidnit každého, komu se zdá být tento svět nespravedlivý. Co nedohledají a neodsoudí světské instituce, dbající o pořádek, se stejně dříve nebo později vrátí oné provinilé Duši.

Je skutečně velmi užitečné a uklidňující naučit se DŮVĚŘOVAT, že

VESMÍR JAKO VŠEOBSAHUJÍCÍ CELEK JE KE KAŽDÉ DUŠI DOKONALE SPRAVEDLIVÝ

Jsou tresty, které dopadají na Duši stylem „Oko za oko, zub za zub“ třebas i se zpožděním několika staletí. Nicméně Bůh = Všeobsahující Celek dává přednost „trestům alternativním“ – dává nám možnost odčinit naše chyby způsobem mnohem užitečnějším, než je ono pouhé „oko za oko, zub za zub“.

Příkladem může být i autor sám: Když se mi podařilo nahlédnout do mých minulých inkarnací, měl jsem z toho dva týdny trvající depresi. By jsem v té době již úspěšný a důvěru vzbuzující lékař, pečlivý otec rodiny, prostě slušný člověk. A najednou jsem se dověděl, že toto je první inkarnace, kdy mým „pracovním nástrojem“ není zbraň. Že ve všech dosavadních životech jsem vždy byl voják, válečník ve službách mocných a občas i úkladný vrah, pokud to můj chlebodárce potřeboval k dosažení svých cílů. Ba dokonce i když jsem ještě nebyl ani člověk, ale jen zvíře, už tehdy jsem byl predátor – dravý pták kroužící vysoko na obloze a útočící z výšky na svoji kořist.

Ale protože jsem na konci minulého života – umírající v nějaké válce – prosil Boha o pomoc a o prominutí mých hříchů – dostal jsem šanci k nápravě. Spravedlnost přišla již v této inkarnaci. Dříve rozdanou bolest jsem dílem přijal zpět skrze své tělo v podobě mnoha dětských chorob a dílem jsem od bolesti směl pomáhat při svém povolání lékaře. Protože jsem byl spoluviníkem při ničení hmotného majetku – i já jsem musel v tomto životě o nemalé hmotné statky přijít.

Ale Karma se tak vyrovnává – dluhy vůči Kosmické spravedlnosti jsou postupně spláceny.
Ale co je nejdůležitější – Duše už ví, jak žít, aby žádné další karmické dluhy nevznikaly.

Nekonečná Duše a její smrtelné tělo

Většina lidí sama sebe vnímá jako tělo obdařené různými fyzickými a duševními kvalitami. Každé tělo má však omezenou životnost. Takže pokud se vnímáme skrze tělesnost – víme, že jsme smrtelní. Toto vědomí vytváří na naši psychiku stálý tlak – někdo jej má více méně v podvědomí, někdo pocitu pomíjivosti podléhá mnohem více – stále spěchá ve snaze užít si toho co nejvíce – „vždyť jsme tu jen jednou“.

Takový člověk, který žije s pocitem „jsem tu jen jednou“, je také náchylnější k sobectví a k dalším asociálním projevům.

V této souvislosti je dobré připomenout křesťanské Desatero, které starým, ale stále živým obrazem jistého mravního kodexu – neboli varování před skutky, které přivedou člověka do problémů.

Pokud během uplynulých patnácti let od „Sametové revoluce“ vnímáme v české společnosti jistý „pokles mravů“, je to pochopitelné. Komunisté silně potlačili vliv křesťanských církví, které neustále připomínaly potřebu jisté bázně před Boží spravedlností. Komunisté ji nahradili bázní před mocí své strany a před vším, co s ní souviselo. Naše dnešní společnost tedy nemá strach ani před Bohem, ani před komunisty.

Stále více lidí podlehá klamu, že pokud je nikdo nedopadne a neusvědčí, mohou si vlastně dělat, co se jim zlíbí. Celospolečenské vědomí tvoří v dějinách lidstva jakési vlny – kolísající mezi strachem z něčeho, co může na mne dolehnout zvenčí a mezi pocitem „můžeme dělat, co nás napadne. Tyto vlny se obrážely v mnoha lidských projevech, ale nejtrvanlivěji a nejviditelněji byly vepsány do velkých stavebních slohů : gotika – čas bázně před Bohem, renezance – čas volnosti, baroko – čas bázně před Bohem, klasicismus – čas volnosti (snad jsem ta období nepopletl).

Některým lidem se však již podařilo překonat materialistický pohled na sama sebe a uvědomují si, že jsou Nekonečnou Duší, která lidské tělo užívá jako velmi užitečnou fyzickou schránku. Ti jsou ve značné výhodě, a to hned z několika důvodů. Jejich vztah ke smrti může trochu připomínat známý výrok umírajícího českého básníka Jiřího Wolkera: „Smrti se nebojím, bojím se umírání. Smrt není zlá …“ Básník měl pravdu – je třeba od sebe oddělit tyto dva pojmy: umírání a smrt.

Málokdo si totiž uvědomuje, že v jistém slova smyslu jeho tělo začíná tak trochu umírat, sotva se narodilo. Od nejranějšího dětství se v našem těle hromadí drobné poruchy nejen systémově ve tkáních, ale i přímo uvnitř buněk samotných. Když míra postižení překročí jistou mez, jsme donuceni všimnout si, že orgán je nemocný nebo že stárne – což je v podstatě totéž. Když je míra postižení již velmi vysoká a zásadním způsobem omezuje životní projevy, takže se vnímatelně blíží konec existence, člověk umírá. A umírání umí být dnes velmi zdlouhavé – jeden ze zřetelných důsledků současných medicínských přístupů.

Smrt jako taková je ukončením procesu umírání, a pro mnoho lidí je skutečným osvobozením od těla, které už bylo jen zdrojem utrpení.

Duše – ten úžasný software uvnitř těla, však zůstává zachována a dříve nebo později dostává novou tělesnou schránku. Nebudu se přít s materialisty, kteří toto vědění odmítají. To je jejich problém a nestojí mi za námahu jim to rozmlouvat. Pokud se křesťanů týká – a autor sám se ke křesťanské víře hlásí – tak neobstojí námitka, že křesťanství reinkarnaci neuznává. Vždyť v „knize všech knih“ – V Bibli Svaté je slib zmrtvýchvstání. A navíc je historicky věrohodně doloženo, za jakých okolností byla nauka o reinkarnaci z prvotního křesťanství násilně vymazávána.

Vraťme se k původnímu tématu:

Pokud člověk skutečně vnímá svoji podstatu nikoliv jako tělo, ale jako Duši, která v tomto těle přebývá, má šanci uniknout hned dvěma zdrojům úzkosti – pocitům nedostatku času a obavám ze smrti. A pokud v sobě začne posilovat DŮVĚRU (a to je skutečně klíčové slovo) ve spravedlnost Vyšších Principů a smysluplnost světa, míra jeho spokojenosti se bude pozvolna prohlubovat.

Touto radou už se stále více dostáváme od teoretických základů k praktičtějším otázkám týkajících se všeho, co lze zařadit pod pojem „karmická medicína“.

Na závěr třetího povídání znovu připomenu směr našeho usilování: BÝT DLOUHODOBĚ ŠŤASTNÍ, ZDRAVÍ, ZABEZPEČENÍ.