Obsluhoval jsem českého důchodce

- Pixabay

Pohy, (Michal Pohanka), dfens, 16.10.2022

103 Komentářů (21.10.2022)

Pracovat v domově důchodců, v eldéence, nebo třeba i na interně je značně náročné a deprimující, protože tam potkáte spoustu nešťastných, nemocných a bezmocných lidí. A o některé z nich je bohužel i dost špatně postaráno!

Probuďte se, my to potřebujeme stihnout!

Prošel jsem několika soukromými i státními zařízeními tohoto typu v různých místech Česka a nechce se mi věřit, že jsem udělal jen samé náhodné špatné zkušenosti. Coby autor Deníku bezdomovce jsem zvyklý na ledacos, ale středověk, spočívající v hodnotě lidské bytosti, bych v české geriatrii nečekal. Něco zkaženého musí být v systému a zaběhlé praxi.

V rámci zjednodušení budu mluvit o pacientech, byť třeba v domovech pro seniory se podobně nemocným a bezmocným říká například „klienti“ nebo „uživatelé“. Slovo pacient k účelu tohoto článku použiji jako synonymum pro člověka, který je odkázán na cizí péči. A musí být trpělivý. A mnohdy i trpící.

Tak třeba ranní hygiena se u části pacientů leckde provádí i ve čtyři hodiny ráno. Že spánek léčí? Nezájem. Že je to ostrý zásah do práva na noční klid, který se dodržuje snad i v kriminále? Smůla. Kde není žalobce, není soudce. Je veřejným tajemstvím, že se to děje, a někteří pracovníci si to sami před sebou i před okolím obhajují tím, že by ranní „toaletu“ bez výpomoci noční směnou nestihli. Alibisté, kteří oplývají ještě bujnější fantazií, dokonce argumentují tím, že oni přece v noci nikoho schválně nebudí a nemyjí, ale pouze přebalují pokálené nebo pomočené jedince, což se prý musí udělat v kteroukoliv hodinu. Zajímavé ovšem je, že u těch „v noci pouze přebalovaných jedinců“ se později již neprovádí ranní hygiena. A že jsou to vesměs pacienti, kteří se proti takovémuto brutálnímu budíčku nemohou bránit.

Jasně, nemocnice či domov důchodců přece není hotel, natož holubník. Tady jde nějaké právo na klid či soukromí hrubě stranou před nezbytnou zdravotní péčí. Kupříkladu nočním polohováním budou ostatní pacienti rušeni vždy, jelikož jednolůžkové pokoje pro všechny ještě nezavedli snad ani v Kuvajtu. Ale obtěžovat dotyčného i celý pokoj prováděním tělesné očisty ve čtyři ráno, když je to zbytečné? Žádné „nestihlo by se to“ nemůže být důvod.

„Sestro, dejte mi jídlo!“

Nemusíte být zrovna expert přes Maslowovu pyramidu potřeb, aby vám bylo jasné, že lidé potřebují jíst. A lidi v geriatrických zařízeních kupodivu nevyjímaje. Jenže ani v tomto ohledu to pro pacienty, které jsem v různých ústavech napříč republikou obsluhoval, nebyla žádná hitparáda. V jednom útulku pro seniory to dokonce zašlo tak daleko, že dvě minirůžičky smaženého květáku na osobu, které nám z kuchyně poslaly k obědu, jsme už vážně museli reklamovat. Načež se dostavila vedoucí kuchyně a uznala, že tentokrát to holky s velikostí porcí přepískly až někam do somálských norem, a vzápětí přinesla plný pekáč dalšího karfiólu. Nemusíte mít zrovna dva doktoráty, aby vám bylo jasné, že rodiny kuchařek byly toho dne asi zklamané.

V jisté edéence zas měli na jídelníčku pořád to samé. Třikrát do týdne mleté vepřové, co se pokaždé jmenovalo jinak. V pondělí to byla sekaná, ve středu karbanátek a v sobotu čevabčiči. V následujícím týdnu přišel na řadu holandský řízek, čufty nebo Kolumbovo vejce. Nikdo od těchhle zařízení samozřejmě nečeká srnčí na dančím, jenže v kontrastu se zanedbáváním základních potřeb (viz třeba spánek) mě vždy zarážela jiná věc: bazírování na ptákovinách. Tak například mi bylo vytknuto, že jsem špatně očistil holítko pana XY a zbyla na něm jakási „šupinka“. Že dostávají pacienti čtvrtinové porce? Drž hubu, ty moulo, na holítku jsi nechal šupinku, strhneme ti prémie!

No a tak moula povětšinou držel hubu a dělal, co se po něm chtělo. Ani, že u toho skřípal zubama, ho neomlouvá. Moula například podával pacientům léky, což pracovník v sociálních službách, respektive sanitář, dělat nesmí. Ale funguje to takhle. Ve sta procentech zařízení, která jsem navštívil, to takto probíhalo. Sestry, kterých je tragický nedostatek, si ulehčovaly práci. Protože když je někoho katastrofální nedostatek, může si ten někdo utvářet pracovní podmínky k obrazu svému. Jednou jsem dokonce místo sestry vyměňoval stomii. No, u středního zdravotnického personálu bych to ještě se zavřením obou očí a zacpáním obou uší snad i pochopil, ale že si z nás dělaly onuce dokonce i kuchařky, za které jsme myli várnice, nebo uklízečky, jimž jsme předuklízeli podlahu, nad tím nechápavě a nazlobeně kroutili hlavou i ti nejsubmisivnější z nás. Do pojmu pracovník v sociálních službách se vleze fakt hodně.

Nutno říct, že v mnou obšťastněných zdravotnických zařízeních to tak nechodilo. Tam asi měli méně líné uklízečky a méně nenažrané pracovnice stravovacího provozu. Ale i zde nás hojně zneužívaly sestry. Například nikdy nezapomenu na své sanitářské období na nejmenované interně. Jediný zřízenec (v dřívějším názvosloví sluha, což by mnohé z výše popsaného vlastně vysvětlovalo) na cca 100 pacientů na noční službě. Byl jsem k dispozici dvěma lůžkovým oddělením, ambulanci i JIPce. Na nedostatek práce jsem si tedy rozhodně nemohl stěžovat, zatímco sestry si na noční kolikrát pletly i copánky.

Jednou jsem „balil“ zemřelého do černého igelitového pytle, když mi zazvonil služební telefon, že se mám bezodkladně dostavit na lůžkové oddělení, neb tam potřebují pomoci otočit přetěžkého pacienta. Nechal jsem tedy mrtvolu mrtvolou a spěchal za živým tlouštíkem. Když jsem k němu dorazil, tlouštík už byl překvapivě obrácený na boku a pod ním zela mísa plná výkalů. Sestry mi oznámily, že to mám vynést. Tak to už se sluha opravdu naštval a pracovní podmínky k obrazu nedostatkového personálu až do takové míry vytvářet odmítl. A druhý den byl za to ústně pokárán od nadřízené.

Není to zdaleka jen o penězích, že v tzv. pomáhajících profesích nechtějí dělat chlapi. Je to o tom, že přizpůsobit se drtivě převažujícímu ženskému kolektivu a stylu práce je někdy o nervy. I z chlapa totiž teče krev. Například si vás každá při manipulaci s těžkým pacientem automaticky přivolá na pomoc, čili neustále odbíháte od své práce a na svoje lidi tudíž nemáte čas. Nic moc proti tomu, jen kdyby vás pak „vděčné“ kolegyně nepomluvily, že jste pomalý, protože svoje lidi nestíháte. Muži na podobných pozicích jistě dobře vědí, o čem mluvím.

Chléb s máslem a stolicí aneb Jak chutná moč.

Je libo k snídani chleba s máslem a špetkou stolice? Zařídíme. V jednom nejmenovaném důchoďáku ve Slezsku jsme si při práci neměnili rukavice tak, jak bychom měli, a tudíž nebylo výjimkou, že jsme někomu vytřeli konečník a vzápětí v těch samých rukavicích jinému nasadili protézu. Tohle se z ekonomických nebo časových důvodů (byli jsme tlačeni jak do šetření, tak do rychlosti) stávalo i jinde. Na interně, v eldéence, o domovech pro seniory, kde to bylo vůbec nejhorší, ani nemluvě. Ve zmiňovaném důchoďáku jsme dokonce na omytí všech pacientů i všech jejich partií (včetně obličeje!) používali jediný lavor, v němž jsme ani neměnili vodu. Čili není vůbec nadsázka, když zde zkonstatuji, že nemocní bezmocní při ranní hygieně jako předkrm posnídali stopy cizí stolice a moči.

Ve zdravotnictví jsme mívali erární inkontinenční pomůcky, ale v sociální sféře, kde to pojišťovny hradí jinak, každý pacient vlastnil svoje. Problém obvykle nastal při hromadném průjmu, jenž byl kvůli otřesné hygieně takřka na pořadu týdne. Alibisticky se kolektivní sračka sváděla většinou na nechutnou stravu, což ale nebyl zdaleka jediný důvod, třebaže jídlo se tam fakt hnusilo snad i krysám. Na vině byl podle mě především přenos bakterií z pacienta na pacienta kvůli nedodržování hygienických pravidel. Takže když například pan Jiří GDPR kakal jak o závod a měsíční dávku plíneček od pojišťovny zlikvidoval za týden, měli jsme na výběr ze dvou možností: buď ho tam nechat pokáleného do konce měsíce, nebo zcizit inko pomůcku třeba paní Miladě GDPR, která byla ve vyměšování poněkud zdrženlivější. B bylo správně.

Na obhajobu všech, kdo makají v geriatrickém ošetřovatelství, musím podotknout, že do jisté míry je nevyhnutelná otupělost. Protože když na vás třeba nemocná babička šestkrát za hodinu (bez jakéhokoliv přehánění!) zazvoní a vy se utrhnete od jiné práce, abyste šli na její pokoj ujistit se, že není v agónii, a ona se vás místo toho jen šestkrát za hodinu zeptá, kolik je hodin, přestože má před očima nástěnné hodiny jak vrata, je to opravdu na mrtvici! Kdo si tohle nevyzkoušel, nikdy nepochopí. Staříci a stařenky takto volají o pomoc, o pozornost, o zájem, neřkuli přímo o lásku, ale toho se jim v takovýchto zařízeních za současné situace, kdy se řeší „šupinka na holítku“, nemůže dostat. To je jen chiméra manažerů kvality, kteří ještě nevytřeli ani jeden zadek, ale nejlépe ví, jak se má vytírat.

„Nevíte, co se životem? My vám ho naplánujeme!“

Jste starý, opuštěný a nevíte, co se životem? Ještě zdaleka není nic ztraceno! Přijďte k nám a společně objevíme vaši zářnou budoucnost. Pokud si myslíte, že už si na tomto světě ani neškrtnete, jste na omylu. My jsme profesionálové a naplánujeme vám život na míru. U nás si ještě zaškrtáte. My totiž víme, jak na to.

I tak by mohl znít reklamní slogan na individuální plánování služby v sociální sféře. Netušil jsem, že existence v domově pro seniory, jak by si ji představovali hlavy pomazané, není život, ale individuálně plánovaná služba. No, vem to ďas, je to vlastně jen plané slovíčkaření. Ve skutečnosti jde přece o obsah. Někteří z vás si budou myslet, že jsem utrpěl těžkou profesionální deformaci a bloguju už úplně z cesty, jenže chyba lávky. Jdu po zcela správné stopě, kterou vyžaduje zákon č. 108/2006 Sb., respektive navazující vyhláška.

Žel, hloupé předpisy si některé pošetilé domovy vykládají pomateně. Tvůrce zákona měl nejspíše původně na mysli starost o individuální přístup k lidem, protože živáčci z rodu homo sapiens jistě nejsou totéž, co housky na krámě, a je chvályhodné, že nám to v regulích neopomněl připomenout, i když rozdíl mezi člověkem a dlažební kostkou dokáže rozeznat i půlroční dítě s lehce podprůměrnou inteligencí. Nicméně z „individuálního přístupu“ se jakousi tragickou přesmyčkou či nástavbou vyklubalo také „individuální plánování“. Jak taková absurdita v praxi může vypadat?

Zažil jsem případ, kdy měl klient individuálně naplánovanou službu tak svědomitě, že krom trapných banalit jako jsou spánek, jídlo, soukromí, hygiena, zdravotní péče, atd., kvalitu jeho života plnými doušky zajišťovala i opravdová libůstka pro fajnšmekry a bonvivány. Jestli čekáte třeba erotické masáže nebo duchovní služby prováděné papežem, tak vás zklamu. Šlo o celodenní škrtání zapalovačem. Ne, nemusíte na oční, vidíte dobře. Byl tam chlápek, který to měl rád. Nevím, co mu to škrtání přinášelo, ale prostě to neustále potřeboval dělat. A tak se mu to zařadilo do individuálního plánu. Ať si každý škrtá, jak chce, když ho to uklidní, taky nejsem ve svých zálibách zrovna košer, jsou koneckonců i mnohem výstřednější zábavy. Jen kdyby to krapet neohrožovalo obecnou bezpečnost předmětného útulku pro seniory, že?

Děsí mě ta institucionalizace hlupáctví. Jestliže se vedou zbytečné šanony na téma základních věcí, které by ve 21. století měly být samozřejmostí a neměly by se o nich tudíž psát romány, dá se to ještě za pomoci helicidu a neurolu i strávit. Ale plánovat na míru patologické činnosti a ještě z toho dělat vědu v sociálních službách? Psycho! Notabene, když si chudáci, už tak přetížení pracovníci, vesměs ty absurdní dokumetace s individuálními plány cucají z prstu. Protože klienti o ně nestojí. Všetečným „zkvalitňujícím“ dotazníkům a výzkumům na téma jejich osobních cílů povětšinou nerozumějí, a pokud ano, pak ani neví, jak by měli odpovídat. Respektive co by vlastně manažeři kvality od nich chtěli slyšet, protože ono se pro ně v reálu beztak nic nezmění.

Jaký asi tak můžete mít osobní cíl pro další kvartál, když po vás neštěkne pes? Nejčastější odpověď proto bývá: „v klidu dožít“. (Pokud možno bez zbytečných dotazníků.) Jenže tohle manažerům, potažmo inspektorům z MPSV logicky nestačí. Jak by to vypadalo, kdyby měl každý tak primitivní plán a osobní cíl? Co by se pak nad kafíčkem a chlebíčky v kanceláři vlastně řešilo a kontrolovalo? Smrad na pokojích? Ale fuj, tam by přece papaláš nepáchl! A i kdyby náhodou, v den případné inspekce stejně budou cimry navoněné jak luxusní parfumerie.

Ach ouvej. Život se individuálně nepředepisuje zdaleka jen seniorům. V jedné polepšovně pro feťáky zase sociální andělé spásy i klienti společně bádají, jak se za pomoci byrokracie zbavit závislosti. Feťáci, stejně jako zoufalí bezmocní staříci, rovněž neví, co by od života chtěli, a proto se do jejich individuálních plánů zhusta píše, že by si prozatím přáli „přejít z jehly na šňupání“. Opět vidíte dobře. I přechod z jehly na šňupání může být skvělý individuální plán, potažmo byznys v sociálních službách.

Není nad jednoho mého známého, který má v zásadních věcech jasno a jenž na otázku, co by od života ve svých cca 30 letech chtěl, po krátkém přemýšlení odpověděl: „Playstation“.

Kde domov pro seniory můj, to raději nechtějte vědět a zažít.

Zmírňovat strasti bezmocných je možné mnoha způsoby. Na mé poslední štaci po obskurních geriatrických zařízeních paní manažerka kladla extrémní důraz na to, abychom klientům dávali možnost volby a respektovali jejich svobodnou vůli. Jednou jsem byl pokárán za to, že jsem uživatelce údajně nedal na výběr, kdy se půjde koupat. Což je ale v kontextu těžké demence dost oříšek, protože tihle lidé se vcelku běžně vykadí na zem uprostřed pokoje, oblékají si kalhoty na hlavu, nebo myjí talíře v záchodové míse, jak jsem to nesčetněkrát zažil. Ptát se jich v podstatě na cokoliv je poměrně bezpředmětné, protože oni si nepamatují, že před pěti minutami obědvali, natož aby se uměli rozhodnout. Nedovedu si představit, že bych dal na výběr 70 klientům, kdy chtějí jíst, a každý by mi nahlásil jiný čas. To by byl jeden velký chaos, technicky naprosto nezvládnutelný, o porušování hygienických předpisů stran veřejného stravování ani nemluvě. Tříleté dítě také nenecháte svobodně se rozhodovat, jinak byste s ním došli maximálně k nejbližší frekventované silnici. „Chceš přejít na zelenou nebo radši na červenou, miláčku?“ Ne, takhle se soudná maminka své ratolesti skutečně neptá. A to je její ratolest – na rozdíl od mnoha nemocných bezmocných – schopna samostatně a správně obléci si kalhoty a zdárně vykonat potřebu na místě k tomu určeném.

Staří lidé mají rádi svůj klid. Jenže v domovech pro seniory je pořád někdo nutí do nesmyslných činností, o které nemají zájem. Říká se tomu aktivizace a ponejvíce probíhá systémem přemlouvání těch, kteří se ještě přemluvit dají. Ti ostatní se prostě bez ptaní navezou do místnosti, kde jim například aktivizační pracovník půl hodiny čte knihu, a oni u toho pospávají. Blahodárné účinky takovýchto snah jsou nedocenitelné, ale poněkud kolidují s oním důrazem na svobodnou vůli.

Někde jsem četl, že proleženiny na světě zabijí ročně víc lidí, než kardiovaskulární choroby. Ze sanitářského kurzu si ještě pamatuji, že největší vliv na vznik dekubitů mají tyto faktory: tah, tlak, tření, vlhkost a výživa. V „ideálních“ podmínkách se proleženina prvního stupně vytvoří v řádu hodin. Takže, abyste pospávali u činností, které vás nebaví a o něž nemáte sebemenší zájem (dost možná, že vás vyvezení na kolektivní čtení obtěžuje, nebo dokonce přímo ponižuje), musí vás napřed parta ošetřovatelů převléct z pyžama do civilu, z lůžka přemístit na invalidní vozík a to celé zase zpátky a obráceně. A převlékat téměř nepohyblivé pacienty znamená mnoho tření, tlaků a tahů… čili kvůli pár minutám aktivizace riskujete oděrky na papírové stařecké kůži s následným vznikem dekubitů. Kdyby jen to. Z pyžama do civilu a naopak se převlékají i pacienti, kteří se z těch či oněch důvodů ani neaktivizují a pouze celý den proleží v posteli. Místo, aby si hověli v pohodlném bavlněném pyžamu, paří se některé babičky a dědečci ve svých jubkách a tesilkách z NDR a pokožku mají kvůli tomu opruzenou a červenou jak Karkulčiny šaty.

Paní manažerka byla také maximálně citlivá na správné oslovování uživatelů. Takže když jste například panu Dvořákovi řekli „Františku“, drasticky jste tím snížili jeho lidskou důstojnost. Jenže František je vyhlášený zuřivec a celý se třese vzteky při pouhém převlékání z pomočených tepláků do suchých. Vy máte odzkoušeno, že laskavým tónem a oslovením křestním jménem ho s většími či menšími úspěchy uklidníte a převlečete. Můžete ho buď korektně rozzuřit a skoro se poprat s panem Dvořákem, a nebo se v klidu, ale „hrubě proti lidské důstojnosti“ domluvit s Františkem. Samozřejmě zvolíte to druhé, protože nejste padlý na hlavu a chcete Františka ušetřit jak případných restriktivních opatření, tak i duševního strádání. Možnost volby zdravého rozumu se tomu říká.

Individuálně plánovaná smrt?

Jsem coby autor Deníku bezdomovce zvyklý na horory a hned tak mě něco nerozhází, ale utrpení člověka, říkejme mu třeba pan Slonos, překonalo všechna má očekávání.

Pan Slonos jednoho dne začal zadrhávat. Jeho řeč ani předtím nebyla zrovna ideální, ale že najednou hrozně koktá a není s to se vyjádřit, to bylo pro všechny, kdo nejsou slepí a hluší, rozhodně velmi zarážející. Obzvláště to znepokojovalo za situace, kdy se do domova vrátil z nemocnice, v níž před časem pobýval kvůli prudkému zhoršení zdravotního stavu. Pročež jsem na jeho výrazné potíže s mluvením ihned upozornil sestru. Na to mi bylo jen suše oznámeno, že pan Slonos vlastně nikdy neartikuloval moc dobře. (Co má taky co nějaká onuce projevovat svůj názor na něčí zdravotní stav, že?) Nebylo to zdaleka poprvé ani naposled, kdy jsem byl takzvaně za hňupa kvůli snaze upozornit kompetentní personál na cokoliv závadného. Pročež se to jako už tolikrát předtím i potom přešlo bez jakéhokoliv opatření.

Uplynulo ale pár dní a já jednoho rána po příchodu do práce spatřil pana Slonose na smrtelné posteli. Měl zpola ochrnutý obličej i levou ruku, nemohl dýchat a svíjel se v bolestech. Vyděšeně jsem to hned hlásil ošetřovatelce, která se mnou konala službu. Ta mi vzápětí sdělila, že vedení už o tom ví a že se nic dalšího s pacientem Slonosem provádět neplánuje. Jinými slovy: pan Slonos se nechá umřít bez pomoci. Čemuž se mi nechtělo věřit, a tak jsem běžel nahoru za vedoucí ošetřovatelské péče, abych se pokusil zjistit, že to snad nemůže být pravda. Jenže byla. Pan Slonos si údajně přál umřít v našem domově, znělo fundované vysvětlení ze strany vedení.

Nevěřil jsem. Jak „si to přál“? Komu to řekl? Podepsal snad nějaký papír, že v případě neodvratné smrti chce chcípat jak raněné zvíře? Některé ošetřovatelky ani neunesly pohled na něj a raději mě poprosily, abych za umírajicím šel já, kdykoliv něco potřeboval. Pochybuju, že to tak chtěl a že vůbec věděl, že umírá. Proč? Protože to nedává smysl. Uklidňoval jsem ho totiž milosrdnou lží, že se jeho stav určitě zlepší, že je teď období chřipek a jistě chytil nějaký bacil, že je silný chlap a brzy se zase uzdraví, a on mi zcela při smyslech mezi bolestivým sténáním odvětil, že jo, že v to taky doufá. (Možná mi v tomto ohledu etický kodex nezatleská, ale já jsem prostě nemohl jinak, když už ho ostatní jak prašivého psa ponechali napospas všeobecné apatii v péči o bezmocného.)

Pochybuji, že mu dal někdo na vybranou, jestli chce umírat středověkým způsobem, a nebo raději v nemocnici, kde by minimálně dostal kyslík a tišili by mu bolesti (pokud by ho rovnou neuvedli do umělého spánku). Pan Slonos nebyl blázen, aby volil středověk. Protože jaký by asi k tomu měl důvod? Dobrovolně trpět doma a v kruhu milující rodiny, to bych ještě i pochopil, ale v otřesném brlohu pro důchodce, kde jste navíc každému totálně ukradený?

No a pak to asi po čtyřech nebo pěti dnech přišlo. Konečně se uzavřelo to, co si prý tak „toužebně přál“. Přestalo kruté umírání v bolestech a bez lékařské pomoci. Poslední dva dny jsme dokonce měli shora nařízeno nepodávat mu ani stravu. Prý to jeho organismus zatěžuje, pravila podle jedné z ošetřovatelek hlavní sestra. To se smí? Kdo o tom rozhodl? Vedoucí sestra po eventuální telefonické poradě s doktorem? Já myslel, že euthanasie je ilegální, notabene „euthanasie“ vyhladověním.

Po své smrti chudák Slonos ležel ještě asi čtyři hodiny za zástěnou ve svém pokoji. Koroner nikde. Z druhé strany paravánu mimo jiné obědval dosud přeživší pacient. Když jsme pak zemřelého připravovali pro pohřební službu, na cimře už to smrdělo jak v africké márnici. Odpočívejte v pokoji v sociálních službách. Nejlépe v individuálně plánovaných. Budiž vám země lehká v souladu s etickým kodexem organizace.

Na poradě jsme posléze dostali vynadáno, že se vůbec nemáme plést do zdravotního stavu klientů, když k tomu nejsme kompetentní. To už byla s ochrnutou tváří na řadě paní Kudláčková, na niž jsem také poukazoval. Pan Slonos díky Dobrým duším, které na to starostlivě dohlédly, fakturu za poskytnuté služby naštěstí uhradil včas.

Rada na závěr?

Pokud se dostanete do domova důchodců, kde něco smrdí, nezoufejte. Váš problém vyřeší ultra výkonné ventilátory.

OVĚŘENÉ PŘÍRODNÍ EXTRAKTY

S CERTIFIKÁTY

Níže uvedené nejúčinnější přírodní přípravky s ochrannou známkou Superionherbs sice mohou velice dobře účinkovat, nicméně je vhodné souběžně začít u sebe, protože chronické obtíže mají zpravidla tyto společné jmenovatele:

• usazování toxinů
• špatné dýchání
• chronické překyselování organismu