Václav Krása 1. díl: Zákon o euthanasii nelze napsat tak, aby nebyl časem zneužíván - video

Následuje:

• Text rozhovoru
• Hippokratova přísaha
• Etický kodex České lékařské komory

„Vždycky říkám: Když chcete v rodině euthanasii, tak si zabijte svého tatínka nebo maminku sám. Protože to je podle mě celé odosobněné. Když už opravdu přichází čas, když člověk umírá, tak najednou zjistíte, jak se život smrti brání. 

To je základní charakteristika života,“ říká předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása v rozhovoru s Martinou Kociánovou pro pořad Kupředu do minulosti.

Volba hnutí STAN na podzim 2025 byla volbou SMRTI!!!

Hnutí STAN uvedlo ve svém programu zavedení eutanazie v Česku. 

Místopředsedkyně hnutí STAN Šebelová z Kunčic pod Ondřejníkem, která má v hnutí na starosti zdravotnictví uvedla, že by se zpočátku měla povolovat jen dospělým (V kauze DOZIMETR se ověřuje více než 2 roky). 

Po ověření v praxi by začala podle svých slov uvažovat o dětských pacientech s tím, že by se spodní hranice mohla nastavit na 14 let. 

Text rozhovoru

Martina: Dnes, jak jsem předeslala, budeme mluvit o euthanasii. Ale hned na začátku si ujasníme pojmy. Ve veřejných debatách jsou někdy zaměňovány euthanasie a asistovaná sebevražda. Hlavní rozdíl mezi euthanasií a asistovanou sebevraždou spočívá v tom, kdo aktivně provádí poslední čin vedoucí ke smrti. V případě euthanasie podává smrtící látku lékař, zatímco v případě asistované sebevraždy si smrtící látku, připravenou lékařem, podává pacient sám. Jak vy, Václave, vidíte oba způsoby ukončení života?

Václav Krása: U mě je to známé, já jsem zásadní odpůrce jakéhokoli činu, který by vedl k ukončení života, a myslím, že je mnoho důvodů, proč to nedělat. Ale vždycky říkám: „Když chcete v rodině euthanasii, tak si zabijte svého tatínka nebo maminku sám.“ Protože to je podle mě celé odosobněné. Já znám i lidi se zdravotním postižením, kteří říkají: „Už aby můj život skončil.“ Protože opravdu mají v životě potíže. A není to o bolesti, je to o potížích s čímkoli, třeba se někam dostat a podobně, vždycky mít všude nějakou pomoc – je to strašně složitý problém.

Ale nakonec, když už opravdu přichází čas, když člověk umírá, tak najednou zjistíte, jak se život smrti brání. To je totiž základní charakteristika života: Život se až do poslední chvíle brání tomu, aby skončil.

Já jsem byl 22 let v domově důchodců, pracoval jsem v domově důchodců, a za tu dobu tam zemřelo 500 lidí, takže jsem se smrtí seznámen hodně zblízka, protože všechny tyto lidi jsem znal, se všemi jsem mluvil. Někteří tam byli dlouho, někteří méně dlouho, ale hlavně vždycky říkali: „Pane vedoucí, nebo pane účetní, už abych skončila, viďte.“ A pak, když dochází ke stavu, kdy si lidé uvědomují, že umírají, tak se život strašně brání. Není pravda, že by někdo skutečně toužil po smrti.

Martina: Ale u asistované sebevraždy, tam je to člověk sám, který buď…

Stačí říct „Dědečku, ti naši mladí potřebují ten byt“ – a starý člověk přistoupí na cokoli

Václav Krása: Ale je ovlivněn. To je to nejhorší, že všichni tito lidé jsou ovlivněni. Takové to: „Dědečku, ti naši mladí potřebují ten byt.“ A takovéto tlaky úplně stačí. Tito lidé jsou dneska – zvláště když už nemají kognitivní schopnosti jako v mládí – lehce ovlivnitelní. Dokonce přistoupí na cokoli, třeba že odejde do domova důchodců, že uvolní toto, že uvolní tamto. To jsou věci, kdy s těmito lidmi můžete manipulovat natolik, že řeknou: „Ale vlastně, vždyť co já tady na tom světě mám. Jenom tady budu přežívat a čekat, až umřu.“

Někdy to tak může vypadat, protože většina z nás postupně opouští své zájmy, své aktivity a tak dál, to je přirozený jev. Je to přirozený jev postupného odchodu ze světa. Ale my vůbec nemáme právo život ukončovat. Ještě vím, že už jste nervózní, tak ještě řeknu…

Martina: Nebojte, máme spoustu času. Ale to víte, jsem zvídavá.

Václav Krása: Zaprvé říkáme, že vycházíme z křesťansko-židovské tradice. V křesťanství je sebevražda nejtěžší hřích, neodpustitelný hřích.

Martina: I v židovství.

Václav Krása: I v židovství. A to je právě to, že nikdo nemá právo ukončit ani svůj život, protože si ho nedal. Já jsem si nedal svůj život, dali mi ho rodiče, tak přece nemám právo jej ukončit. A vím, že mé umírání možná také bude těžké, člověk nikdy neví, ale tak to je. To je první věc, kterou bych k tomu chtěl říci: Nemáme právo. A za druhé, je to fenomén, který je zneužíván a který se bohužel v Evropě neustále rozvíjí. A pak řeknu jak.

Senátorka ANO předkládá zákon s termínem „terminální tišení bolesti“ – a tvrdí, že nejde o euthanasii

Martina: Rozšiřuje – ano, k tomu se dostaneme. Já jsem toto téma tentokrát zvedla proto, že došlo k obnovení diskuse o euthanasii. Dnes ji třeba prosazuje opoziční hnutí STAN, které se už několikrát pokoušelo euthanasii implementovat.

Václav Krása: Mají to ve volebním programu.

Martina: Ano, mají to ve volebním programu. A čerstvě senátorka Věra Procházková, zvolená za vládní hnutí ANO, předložila senátorům návrh, který se ovšem formálně nazývá: „Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.“ Já jsem zaregistrovala poznámku jednoho senátora, který říká, že se bojí, aby tato novela nevedla k uzákonění euthanasie, protože je zarážející terminus technicus, který v novele je – tedy „terminální tišení bolesti.“ Zarazilo i vás? Rozladilo vás to? Nebo vás třeba vyloženě naštvalo obnovení této debaty?

Václav Krása: „Naštvalo“ je asi malé slovo. Já už se s tímto tématem potkávám možná dvacet let a pořád se snažím politiky přesvědčit, aby tuto diskusi neobnovovali. Víte, tam je ještě jeden fenomén, který je potřeba zmínit. Když uděláte průzkum názorů občanů, tak zjistíte, že 70 procent lidí by s euthanasií souhlasilo, a pouze 30 procent je zásadně proti.

To odpovídají lidé, kteří jsou od smrti v zásadě ještě daleko, takže se jich to vlastně netýká, takže klidně řeknou: „Jestli se nějaký starý pán nebo stará paní ve stáří trápí a mají bolesti, tak ať je klidně jejich život ukončen.“ Je to o tom, že společnost je bohužel nastavena tak, že kdybych chtěl udělat demonstraci proti euthanasii, tak nenajdu lidi. Protože ti, kteří jsou proti, tam nepůjdou, protože řeknou: „Vždyť to je blbost.“ A ti, kteří jsou pro, tak nebudou demonstrovat proti.

Ale je to absurdní situace, kdy si většinová populace myslí, že to není nijak škodlivé, a že: „Proč ne, ať si lidé ukončí život, když je něco trápí.“ A to je na tom to nejhorší, že když se jich to netýká, tak s tím klidně souhlasí a nezamýšlejí se nad tímto fenoménem a k čemu to může vést hlouběji. Já tady mám údaje, k čemu to vede – a je to strašné.

Na Nuselském mostě stavíme zábrany proti sebevraždám, a přitom chceme odhlasovat euthanasii

Martina: Myslíte, že uzákonění euthanasie nebo asistované sebevraždy změní duši společnosti, protože se tím vlastně změní společenské chápání hodnoty lidského života?

Václav Krása: Samozřejmě. Protože kdybychom měli tento zákon, tak považujeme smrt za – i když je to vždycky součást našeho života – za něco, co můžeme udělat kdykoli. A to je absurdní. My tady stavíme na Nuselském mostě všemožné zábrany, aby lidé nemohli skákat dolů – promiňte, že to řeknu takhle drsně – a na druhé straně pak chceme odsouhlasit euthanasii?

Martina: Musí v tom být pořádek. Žádné divoké skákání z mostu – pěkně k doktorovi.

Václav Krása: Tak ať si skáčou, a je to skoro bez práce. Já tomu fakt nerozumím. Ale základní je, že narušíme přirozený běh života. To znamená, že je přirozené, že se lidé rodí, prožijí nějaký život, a pak přirozeně umírají. Přirozeně umírají, a ne že umírají uměle, když někdo řekne: „Tady máš injekci,“ nebo: „Já ti ji píchnu, zavři oči, odcházíš.“ To prostě není přirozený běh života. A my jakožto součást přírody – ať se nám to líbí, nebo ne – bychom měli ctít přírodu. Žádné zvíře se nezabije samo.

Martina: Říkáte, že jste se s tímto tématem potkal už před dvaceti lety.

Václav Krása: Pořád to někdo navrhuje.

Martina: V roce 2007 to navrhl poslanec Boris Šťastný, a lidi už tehdy překvapilo, že dnešní ministr, dříve poslanec, podporoval legislativní úpravu euthanasie, a přitom je lékař. Teď se podívejme, pokud tady máme hnutí STAN, které je pro, a za vládní stranu ANO navrhuje tuto úpravu paní Věra Procházková – i když teď tvrdí, že to není euthanasie. Ale vzhledem k tomu, že s tím, aby se uzákonila legalizace euthanasie nebo asistované sebevraždy, šla v roce 2022 do Senátu, tak je těžko uvěřit tomu, že by najednou měla tak nekonzistentní názory. Takže když by se nám spojil STAN, hnutí ANO – a teď je otázka, jak by se k tomu postavili Motoristé, protože Boris Šťastný je pro, ale Petr Macinka se vyjádřil v tom smyslu, že stát nesmí zabíjet své občany – tak myslíte si, že tento zákon nakonec projde? A to i pod tlakem jiných evropských zemí?

Václav Krása: Bohužel se obávám, že by projít mohl. Nevýhoda je, že nejsilnější politická strana ANO není nijak ideově ukotvena – vůbec nijak. Je velmi pragmatická – což já také oceňuji – ale nemá žádnou ideu. A to je i STAN, mimochodem. Oni říkají, že zastupují starosty, ale nezastupují nikoho, jenom sami sebe.

Martina: Starostů je tam pomálu.

Václav Krása: Ano, ale to je bohužel problém těchto neideových stran, které nemají žádnou ideu, a hlasují jenom podle toho, jak jim to zrovna v lidskoprávních otázkách vyhovuje. Takže když by byla většina pro euthanasii, tak myslím, že s tím nebudou mít zase až tak velký problém. I když řada z nich ano. I v ANO je řada lidí, pro které je to nepředstavitelná věc, a já je znám. Ale stačí půlka klubu, STAN a někteří další, a je to hned. A všechny strany trochu doleva – TOP 09 by to nepochybně také podpořila, jak znám jejich zaměření. Pravděpodobně ne všichni lidé z ODS, tam by asi byl odpor řady lidí. Já to mám trochu zmapované. Ale obávám se, že dneska by skutečně zákon, který by přišel do Poslanecké sněmovny, mohl být přijat. Neříkám, že bude, ale mohl by. Myslím, že politická konstelace je k tomu dneska bohužel nastavena víc, než byla.

Kvůli moci jsou politici schopni odhlasovat cokoli, sedmdesát procent voličů je pro euthanasii

Martina: Čím to je? Čím to je, že i konzervativní strany najednou mohou být těmi, které zvednou ruku pro dobrovolný odchod ze života, nebo asistovaný, a tak dál?

Václav Krása: Protože kvůli moci jsou schopni udělat skoro všechno a odhlasovat si, co se hodí, to, co chce víc publikum – a 70 procent lidí je pro euthanasii. Já to vím a říkám to nahlas, protože takové výzkumy byly. Takže jestliže se to líbí voličům, tak to klidně odhlasujeme, abychom dostali hlasy. Protože tady jde přece o moc, jde o hlasy. Tady nejde o nějakou morálku, tady nejde o to, jestli se zpronevěříme svým základním pohledům na život a tak dále. Dneska i lidovci v některých věcech ustoupili, což jsem si nikdy nedovedl představit. Já jsem za ně kdysi kandidoval, ale dnes bych už za ně vůbec kandidovat nemohl, protože si myslím, že se zpronevěřili všemu.

Martina: Zrovna ale kolem euthanasie snad ne. Tam jsou jednoznačná vyjádření.

Václav Krása: Zatím ne. Ale bohužel se obávám, že dneska už jsou všichni schopní prodat cokoli. Je to jenom o moci, o ničem jiném než jen o moci. Já to aspoň takto velmi tvrdě vidím.

Martina: Přesto, kde není poptávka, není nabídka. A sám jste říkal, že lidé by byli spíš pro euthanasii. A mám tady výzkum CVVM, ze kterého vyplynulo, že s euthanasií rozhodně souhlasí 41 procent a 40 procent dotázaných spíše souhlasí.

Václav Krása: Tak to je ještě horší, než jsem říkal.

Martina: Ano. A nesouhlasí 15 procent respondentů a 4 procenta neví.

Václav Krása: Protože těchto lidí se to teď netýká.

Martina: Myslíte si, že jde o jakousi krizi hodnot? Protože jestliže stojíme – jak jste zmínil – na křesťansko-židovské tradici, která považuje lidský život za nejvyšší hodnotu…

Václav Krása: Za posvátný dar.

Martina: Ano, za posvátný. Tak možná pod vlivem postmoderní filozofie – a celkového úpadku hodnot, nebo nejistoty, co to vlastně hodnoty jsou – jsme se dostali i k relativizaci samotného lidského života?

Václav Krása: Samozřejmě, vždyť to přece vidíme kolem sebe. Dneska máme 70 pohlaví, je přirozené – a to já úplně nechápu – že si politik půjčí ženu, aby měl dítě, a pak ho vychovává – to je strašné, a vůbec nikdo se nezajímá o to dítě. Dneska jsou v Americe výzkumy, že když byly děti přijaty na svět takovýmto způsobem, tak to celý život nesou strašně těžce. Vlastně neznají matku, a to je věc, která je úplně děsivá, to je prostě neuvěřitelné.

Tak toto se dostává až k životu a k tomu, jestli ho máme zachovat, nebo ne. Je neuvěřitelné, co všechno se za posledních 50 let změnilo v hodnotách, co všechno jsme ztratili, co jsme opustili, jenom kvůli tomu, že se máme dobře. Ve skutečnosti je to proto, že se máme dobře, takže už nevíme, co máme dělat. Já to tak bohužel cítím. Já tomu nerozumím, ale opravdu to tak cítím, že jsme opustili všechno.

V Nizozemsku byla schválena euthanasie, je to asi 10 let, a můžete tam sledovat nárůst euthanasií. Každý rok je to asi 1 000 lidí navíc a dneska už tam euthanasie tvoří téměř 6 procent všech úmrtí. To znamená, že to pomalu bude tak, že většina starých lidí snad bude zabíjena. Rozumíte? Tento trend je neuvěřitelný. A v Kanadě totéž, v Belgii totéž.

V Nizozemsku se euthanasie rozšířila i na děti od jednoho roku a počet případů stále roste

Martina: Je pravda, že kdekoli bylo schváleno, že člověk může takto dobrovolně odejít ze života, tak se najednou nůžky možností rozšiřují. Vy jste zmínil Nizozemsko, a to už v roce 2002 legalizovalo euthanasii. Zákon dříve stanovil možnosti euthanasie nevyléčitelně nemocných dětí do jejich prvních narozenin a dětí starších dvanácti let, a v roce 2023 se to rozšířilo na asistované sebevraždy na děti od jednoho roku do dvanácti let. Dost by mě zajímalo, jak si u sebevraždy asistuje jeden a půl roku staré dítě. Ale v každém případě jste říkal, že tento nárůst je obrovský. V Nizozemsku je to 5,8 procenta všech úmrtí a v roce 2024 bylo takových případů skoro 10 000. Zmíním ještě Belgii, a tam je to 3,6 procenta všech úmrtí. A v roce 2023 bylo v Kanadě nahlášeno 15 500 případů, což je 4,7 procenta úmrtí v zemi.

Václav Krása: To nejsou zdaleka ti, co jsou natolik zdravotně hendikepovaní, že je to jakoby pomoc, když to řeknu takhle. To vůbec takto není. Dneska se uvažuje, nebo dneska je běžné, že – a to tam ještě v zákonech upravují – když tě prostě nebaví život, tak projdeš euthanasií.

Martina: Ano, většinou argumentují lidé pro dobrovolný odchod ze života tím, že daný člověk má obrovské bolesti, které už nemůže snášet. A zase ti, kteří jsou proti euthanasii, říkají: „Ale máme přece už dostatečně kvalitní paliativní péči.“ Máme kvalitní paliativní péči, která je dostupná pro všechny?

Václav Krása: Já myslím, že máme kvalitní paliativní péči, a také dostupnou. Ale teď se právě paliativní péče velmi rozšiřuje. Vidíme jednotlivé kraje, jak tuto službu rozšiřují a snaží se skutečně mít co nejvíce služeb – až se mi někdy zdá, že je to až moc, protože nic se nesmí přehnat. Protože do paliativní péče jdou lidé, kteří mají ještě dva tři čtyři roky života před sebou – a promiňte, že to řeknu takto – protože se na tom dobře vydělá.

Já už jsem skeptik. Byl jsem strašný optimista, teď jsem skeptik. Tato služba je hrazena ze zdravotního pojištění a dneska už ji dělá řada poskytovatelů sociálních služeb jako součást své služby, a ti to velmi podporují. A já se obávám, že to trochu – neříkám, že úplně – může mít nějakou souvislost s tím, že tato služba je placena státem lépe. Je možná ode mě troufalost to takhle říct, ale já si dneska, když vidím rozvoj paliativní péče, nemyslím, že všichni tuto paliativní péči potřebují.

Já si myslím, že paliativní péče má být opravdu tam, kde už je zřejmé, že život daného člověka utíká a že máme pomoci k tomu, aby člověk měl k dispozici všechny dostupné léky, aby se život udržoval, a aby zároveň neměl bolesti a byl obklopen tím, co má rád. Aby, když umírá, cítil, že je na něj upřena pozornost, že neumírá o samotě, že má kolem sebe blízké, nebo že se mu někdo z pracovníků paliativní péče věnuje natolik, aby cítil, že není sám. Toto já považuji za jádro paliativní péče. Ale i mít kolem sebe věci, které mám rád.

Martina: To se ne vždycky daří splnit. Už jenom proto, že mnohdy jsou tito lidé v různých léčebnách pro dlouhodobě nemocné, rodina je třeba daleko a nemůže se až tak věnovat, nebo už třeba nikoho nemá.

Václav Krása: Ano, to já uznávám. Ale nějaké věci má. Víte, já jsem zjistil, že také mám rád kolem sebe věci, a to máme každý, když už jsme – vy ne, Martino, vy jste ještě mladá – ale my starší…

Martina: Už jsem také mnohokrát slyšela z jara zpívat kosa.

Václav Krása: Věci, které vás spojují s minulostí, třeba. Protože to jsou vzpomínky, které si uchováváte vlastně pořád. A proto já už ve svém pokojíčku nic moc neměním. To už tak prostě je. Myslím, že už tady nebudu třicet let, už ani dvacet, tak to tak vnímám. Já jsem na smrt připraven a myslím, že se člověk tohoto tématu nemá bát. Třeba naše rodina, když o tom začnu, tak úplně běsní, co to povídám o smrti. Já už jsem si udělal pěkně hrobeček, protože nechci být spálen, a připravil jsem se na smrt. Já vím, že přijde.

Jakmile jednou zákon projde, dojde k postupnému změkčování a počet euthanasií poroste

Martina: Já vás v tom můžu jenom doplnit, že už asi čtvrtý rok moderuji víkendový „K smrti dobrý“ festival, který je v Ostravě a který, bych řekla, je nesmírně cenný pro všechny, kdo přijdou, protože je to právě i o posledních věcech člověka. O odcházení, vyprovázení, rituálech, smiřování se, o účelu pláče a plaček v minulosti. Takže to jsou věci, kde se skutečně o těchto věcech mluví naprosto otevřeně. Pojďme si ještě jednou rozebrat nejčastější námitky proti euthanasii. Vy jste už v úvodu zmínil, že euthanasie nebo odchod ze života nemusí být až tak dobrovolný, protože se člověk k těmto věcem vyjádřil třeba někdy v minulosti, vágně, protože když je člověku třicet, tak se to vykřikuje: „Kdybych měl zůstat na vozíku nebo paraplegik, tak mě raději odpojte.“ Ale když se to pak třeba v padesáti stane, tak se člověk na to už může dívat úplně jinak. Myslíte si, že se nedobrovolnému odchodu dá zabránit jakýmkoli přesně napsaným zákonem? Je možné toto upravit zákonem tak, aby se to nedělo?

Václav Krása: To vůbec nesmí existovat. Zákon nejde napsat tak, aby nedošlo k jeho zneužívání, protože vždycky s člověkem můžete manipulovat. Jak je to u lidí, kteří jsou třeba mentálně postiženi – tam to vůbec nesmí být. Bude za něj rozhodovat opatrovník? To je přece směšné. V otázce života a smrti nemůže přece rozhodovat opatrovník. Co to je za nesmysl.

Martina: A je to právě to nebezpečí, kterému se říká „fenomén kluzkého svahu.“ To znamená, že zatímco na začátku se bavíme o lidech, kteří nepředstavitelně trpí v terminálním stádiu nějaké nemoci, ale najednou se tento zákon – a ve všech zemích se to stalo – rozšiřuje, například na psychické utrpení, na ztrátu smyslu života, dokonce na únavu ze života. A někde se ukazuje, že se tím už řeší třeba i sociální potíže, třeba samota.

Václav Krása: Proto poukazuji na to, že to je nesmysl, protože tento zákon je vždycky rozšiřován, rozšiřován a rozšiřován. Když si vzpomenu, když se zakládal ombudsman, tak měl 15 lidí, a dneska už je to instituce, kde je 200 lidí a zasahuje do všeho, podle mého, až moc. Je to fenomén, že cokoli založíte, tak se to okamžitě začne rozrůstat, bobtnat, a toto je totéž.

Jakmile jednou zákon o euthanasii – byť by byl sebepřísnější – projde, tak dojde k jeho postupnému změkčování, každý, kdo tomu fandí, začne ve Sněmovně přinášet nové a nové návrhy, a protože se to všem bude zdát jako dobré, jakože: „Pomozme těm lidem,“ tak budou nakonec hlasovat pro měkčí a měkčí variantu. Vždyť máme tyto zkušenosti ze světa a jsou jednoznačné – všude došlo ke změkčení a ve všech těchto státech dochází k obrovskému nárůstu – také o 15 procent za rok – těch, kteří podstoupili euthanasii.

Tento fenomén je dneska už tak daleko, že v zásadě bude stačit, že řeknu: „Už mě nebaví život. Chci to skončit. Pane doktore, dejte mi injekci.“ V tomto je také velmi důležité stanovisko lékařů. Lékař by toto neměl dělat a Lékařská komora je zásadně proti. A já si myslím, že to lékařům nepřísluší, protože to, aby pomáhali lidem zemřít, je proti jejich základní přísaze, proti tomu, proč studovali. A myslím, že komora zatím toto stanovisko drží.

Martina: Hippokratova přísaha hovoří jasně.

Václav Krása: Samozřejmě, ta hovoří jasně. Je to o tom, že lékaři mohou podlehnout tomuto fenoménu, a pak by to bylo úplně neuvěřitelné. My se na jedné straně snažíme zachránit každého, kdo se pokouší o sebevraždu – skokem, spolkne prášky a podobně – snažíme se chránit život do poslední chvíle, když jsou složité úrazy, tak lékaři dělají všechno možné, aby člověku zachránili život – a pak budou někomu píchat injekci, aby skončil? Vždyť je to nesmysl. Co to tady děláme? Jak je to možné?

Tak nechme zemřít každého, kdo si o to řekne. My máme málo dětí, rodí se stále méně a méně dětí, a na druhé straně necháme umírat mladé lidi jen proto, že jsou otráveni, znechuceni a tak dále? To jsme se všichni zbláznili? Co to je s naší civilizací? Končíme? Nebo jaký to má konec?

Martina: Jak si na tyto otázky, které si kladete, odpovídáte?

Václav Krása: Tak, že končíme. Že bohužel končíme. Nedávno jsem četl studii o tom, že genetičtí vědci byli přesvědčeni, že lidstvo má zakódováno trvale se rozmnožovat. A teď zjišťují, že to vlastně není pravda a že dojde k nějakému stropu, a tam to najednou končí. Mimochodem, taková studie byla udělána i na myších, které měly všechno, a neuvěřitelně se množily. A pak došlo k určitému stropu, a blahobyt je natolik znechutil, že se přestaly rozmnožovat.

Martina: Ano, dokonce – nevím ve které generaci, jestli ve čtvrté nebo v šesté, to už si přesně nepamatuji – samečci ztratili zájem o sex a už si jenom čistili kožíšky.

Václav Krása: A kde jsme dneska?

Martina: Čistíme si kožíšky.

Václav Krása: Ano, rozumíte? My život musíme zachránit, je to naše povinnost, máme to od Boha, tak to je, my prostě musíme život zachránit. Proto ho nesmíme ubírat, ale musíme udělat všechno proto, aby mladí lidé zase chtěli mít děti. Oni je opravdu nechtějí. Já sám mám zkušenosti, že opravdu nechtějí. Mladí lidé řeknou: „Já s dětmi nepočítám.“ A to je druhá strana euthanasie.

Martina: Je to vlastně další projev ztráty pudu sebezáchovy.

Václav Krása: Ano.

Staří lidé se vidí ve svých dětech a pod tlakem rodiny jsou schopni přistoupit na cokoli

Martina: Vy jste to už tady nakousl, a přesto bych to řekla explicitně: jedním z důvodů – čímž zase argumentují odpůrci euthanasie – je to, že může dojít k celospolečenskému tlaku nebo tlaku příbuzných a rodiny na staré a nemocné nebo nemohoucí, aby zvolili dobrovolný odchod jako formu odpovědnosti vůči rodině a společnosti.

Václav Krása: Já už jsem to říkal.

Martina: Ano, já vím. Myslíte, že bychom skutečně mohli být až tak cyničtí? Protože tím bychom trochu naplnili to, co říkáte, že si svou babičku zabijeme sami.

Václav Krása: Já myslím, že ano. Myslím, že dneska už ano. Vždyť manipulace všeho možného – a vám to, Martino, nemusím povídat, kde nás kdo a čím manipuluje – je přece neuvěřitelná. Takže i tady dochází k manipulaci. A staří lidé už se vidí jenom ve svých dětech a vnoučatech, a když vidí, že vnouče začne mít trápení, že nemá bydlení a tak dále, tak jsou schopní udělat cokoli.

Bohužel tak to je. Já sám vím, že kdybych měl volit mezi životem svým a svého dítěte – a to je běžné – tak vždycky zvolím to, aby žil syn nebo dcera, a já že umřu. To je přirozený vztah k životu. To považuji za přirozený stav života. A myslím, že se to prohloubí a že už to bude i kvůli těmto věcem, že rodina vyvine tlak a člověk se nechá manipulovat. Toho se obávám.

Hippokratova přísaha 

Kompletní znění Hippokratovy přísahy, kterou skládají všichni lékaři před převzetím lékařského diplomu a stvrzují slovním slibem:

Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.

Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.

Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.

Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k abortu. vyhnání plodu.

Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.

Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.

Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.

Etický kodex České lékařské komory

Zdůrazňuje etické principy lékařského povolání vůči pacientovi a lékařům navzájem.

Obecné zásady

§ 1

(1) Stavovskou povinností lékaře je péče o zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince.

(2) Úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře.

(3) Lékař má znát zákony a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat. S vědomím osobního rizika se nemusí cítit být jimi vázán, pokud svým obsahem nebo ve svých důsledcích narušují lékařskou etiku či ohrožují základní lidská práva.

(4) Lékař je povinen být za všech okolností ve svých profesionálních rozhodnutích nezávislý a odpovědný.

(5) Lékař uznává právo každého člověka na svobodnou volbu lékaře.
 
Lékař a výkon povolání

§ 2

(1) Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce).

2) Každý lékař je povinen v případech ohrožení života a bezprostředního vážného ohrožení zdraví neodkladně poskytnout lékařskou pomoc.

(3) Lékař musí plnit své povinnosti v situacích veřejného ohrožení a při katastrofách přírodní nebo jiné povahy.

(4) Lékař má právo odmítnout péči o nemocného z odborných důvodů nebo je-li pracovně přetížen, nebo je-li přesvědčen, že se nevytvořil potřebný vztah důvěry mezi ním a pacientem. Je však povinen doporučit, a v případě souhlasu zajistit vhodný postup v pokračování léčby.

(5) Lékař nemůže být donucen k takovému lékařskému výkonu nebo spoluúčasti na něm, který odporuje jeho svědomí.

(6) Lékař nesmí předepisovat léky, na něž vzniká závislost nebo které vykazují účinky dopingového typu, k jiným než léčebným účelům.

(7) Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné.

(8) U transplantací se lékař řídí příslušnými předpisy. Odběru tkání a orgánů nesmí být zneužito ke komerčním účelům.

(9) Lékař je v zájmu pacienta povinen důsledně zachovávat lékařské tajemství, s výjimkou případů, kdy je této povinnosti souhlasem pacienta zbaven, nebo když je to stanoveno zákonem.

(10) Lékař, který vykonává své povolání, je povinen odborně se vzdělávat.

(11) Lékař je povinen při výkonu povolání vést a uchovávat řádnou dokumentaci písemnou nebo jinou formou. Ve všech případech je nutná přiměřená ochrana znemožňující změnu, zničení nebo zneužití.

(12) Lékař nesmí své povolání vykonávat formou potulné praxe.

(13) Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými ordinovat neúčelné léčebné, diagnostické a jiné úkony ze zištných motivů. V rámci své pravomoci nesmí poskytovat odborně neodpovídající vyjádření, z nichž by plynuly občanům neoprávněné výhody.

(14) Pokud lékař doporučuje ve své léčebné praxi léky, léčebné prostředky a zdravotní pomůcky, nesmí se řídit komerčními hledisky, ale výhradně svým svědomím a prospěchem pacienta.

(15) Lékař se podle svého uvážení účastní na prezentaci a diskusi medicínských témat na veřejnosti, v tisku, v televizi, rozhlasu, musí se však vzdát individuálně cílených lékařských rad a doporučení ve svůj soukromý prospěch.

(16) Lékař se musí zdržet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích jsou agitační činností, cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat prostřednictvím druhých osob.

(17) Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických zkouškách, za podmínek dodržení Helsinské konvence a Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje.

(18) Lékař si má být vědom své občanské úlohy i vlivu na okolí.
 
Lékař a nemocný

§ 3

(1) Lékař plní vůči každému nemocnému své profesionální povinnosti. Vždy včas a důsledně zajistí náležitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného vyžaduje.

(2) Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo nemravnému jednání. Bere ohled na práva nemocného.

(3) Lékař se má vzdát paternalitních pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat ho jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi, včetně zodpovědnosti za své zdraví.

(4) Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným způsobem odpovědně informovat jeho nebo jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých okolnostech, které během léčení mohou nastat.

(5) Zadržení informací o nepříznivé diagnóze nebo prognóze je možné individuálně v zájmu nemocného dle úvahy a svědomí lékaře. V těchto případech by měl lékař, pokud nemocný neurčil jinak, informovat rodinné příslušníky pacienta nebo osoby jemu blízké.

(6) Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem.

Vztahy mezi lékaři

§ 4

(1) Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné, slušné a společensky korektní chování spolu s kritickou náročností, respektováním kompetence a přiznáním práva na odlišný názor.

(2) Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem na pověst lékařské profese nesmí podceňovat a znevažovat profesionální dovednosti, znalosti i poskytované služby jiných lékařů, natož používat ponižujících výrazů o jejich osobách, komentovat nevhodným způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti nemocných a nelékařů.

(3) Lékař kolegiálně spolupracuje s těmi lékaři, kteří současně nebo následně vyšetřují či léčí stejného pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému lékaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby.

(4) Lékař je povinen požádat dalšího nebo další lékaře o konzilium vždy, když si to vyžádají okolnosti a nemocný souhlasí. Je právem lékaře navrhnout osobu konzultanta. Závěry konziliárního vyšetření mají být dokumentovány zásadně písemnou formou a je povinností o nich informovat nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory lékařů liší, a je právem lékaře vzdát se dalšího léčení, pokud se nemocný přikloní k jinému názoru konzultanta.

(5) Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně osobně. Zastupován může být jen dočasně a to lékařem vedeným v seznamu České lékařské komory a splňujícím potřebné odborné předpoklady.
 
Lékař a nelékař

§ 5

(1) Lékař spolupracuje se zdravotními pracovníky vyškolenými v různých specializovaných činnostech. Pověří-li je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími procedurami, musí se přesvědčit zda, jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí tyto úkony vykonávat.

(2) Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit s osobou, která není lékařem a nepatří k zdravotnímu personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při lékařských výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby, které se u lékaře vzdělávají, nebo pracují v lékařských oborech a dalších osob s jejichž přítomností pacient souhlasí, pokud není lékařsky zdůvodněných námitek.

Účinnost

§ 6

Tento Etický kodex České lékařské komory nabývá účinnost dne 1. 1. 1996.